Wales 2011
1.den čtvrtek 21.4.2011
Odjezd z domu 3,12, cesta do Katowic plná náklaďáků, jeli jsme hodinu a tři čtvrtě. V Pyrzowicích 4,50, parking Pewny. Odbavení bez problémů, 6,10 odlet směr Británie. Let chloupek přes dvě hodiny, pak strašná fronta u pasové kontroly. Pak malé překvapení – na letišti nejsou žádní lidi z půjčoven aut, musí se jet autobusem (zdarma) kus za letiště a až tam jsme měli nachystáno auto – limuzínu Vauxhal Insignia. Na tachometru měla najeto 10 mil…v 8:30 jsme ji vyrazili „zajet“.
Cesta na sever po dálnici bez problémů, jediným překvapením byla na pumpě káva – dali jsme si velkou a extra silnou – a dostali jsme půl litru a hořká jak prase – i 6 cukrů bylo málo. Já jsem ji dopíjel ještě večer. Po cestě ještě krátká zastávka v supermarketu – pár plechovek piva a nealko. Počasí bylo stabilní – polojasno – tak jsme se rozhodli nic neriskovat a vyrazili na parkoviště do sedla pod Snowdonem. Nejprve jsme zkusili ubytování – přímo v sedle YHA Pen-Y-Pass – sice tam ještě bylo oficiálně zavřeno, ale malý skřítek byl hodný a prodal nám pokojík pro dva za 43 liber, takže jsme měli klid na výstup. Před ním ještě v hospůdce obídek – Moňa plněná brambora (jacket potato) a já nějaké mleté maso s chili a rýží. Obojí dobré a celkem za 9 liber.
Výchozí bod je sedlo ve výšce asi 350 m, z něj vedou dvě trasy – PYG a MINERS. Rozhodli jsme se pro Pyg směrem nahoru. Je chloupek kratší ale zase strmější. V první fázi se v zatáčkách vine strmě do hory, ale po příjemném chodníku z placatých balvanů. Druhá etapa je po vrstevnici, chvilkami nahoru a dolů, pořád po svahu v závětří. Na konci této části se na nás napojila druhá trasa. A následoval závěrečný příkrý výstup do posledního sedla, kde jsme se už napojili na koleje zubačky. Pak už jen malý kousek k nádraží s hospodou – (2x cider) a pak ještě vrcholové fotky – dostat se na vrchol celkem problém – neustálý dav zejména lidí ze zubačky – vrchol pyramida 3x3 metry pořád plná lidí. Na vrcholu se počasí úplně zlepšilo – modrá obloha a slunce. Sestup kousek stejnou cestou a pak po Minners trail – příkře dolů k plesům a podél nich pomalý sestup. Závěrečná část hodně dlouhá – kamenný chodníček, pořád vlevo vpravo nahoru dolů. Celkem nekonečné. Rozhodně bychom tudy nechtěli jít nahoru. Naše volba byla správná. Výstup trval 1,40 sestup 1,30. Celkem i s občerstvením jsme přesně splnili limit na parkovišti – 4 hodiny max. stání. Bylo 18,00 a my už byli na pokoji… Tak brzy jsme snad ještě při našich cestách neskončili…
Smáli jsme se, že normální lidi chodí na celodenní túru na Lysou a my bychom klidně zvládli za jediný den túru na nejvyšší anglickou horu – protože klidně bychom stihli letadlo ve 21,00 zpět a o půlnoci doma…
Dali jsme „čepovaného“ Guinesse – nalijí to z plechovky a speciálním přístrojem napění jako Velvet. Zajímavé, ale ne moc chutné. Poseděli jsme v místnosti s krásným výhledem na hory a plánovali trasu na příští den.
Ujeto 205 mil = 329 km
2.den Velký pátek 22.4.2011
Vzhledem k časnému usnutí a taky časovému posunu jsme byli vzhůru už 5,30 takže jsme nelenili a ještě prakticky před východem slunce vše pobalili a vyrazili ze sedla směrem k moři. Byly alespoň úplně prázdné silnice, takže po sedmé už jsme byli ve městě Conwy na parkovišti. Aspoň jsme nemuseli platit parkovné – to se platí až od osmi. V průvodci se píše „Conwy si zvládnete prohlédnout za jediný den“ My jsme mu dali hodinu… Krásné hradby, z větší části se po nich dá zdarma procházet, u zálivu obrovský krásně zachovalý hrad s přístupem po provazovém mostu. Na nábřeží stojí nejmenší dům Británie. Další naše cesta mířila na ostrov Isle of Anglesey přes Menai bridge. Dojeli jsme do přístavu Beaumaris – krásný vodní hrad a zároveň místo odplutí lodí na pozorování papuchálků – dali jsme kafe a čekali, jestli bude na lodi v 9,00 místečko, ale bohužel nebylo. Takže pro Moňu obrovské zklamání. Vrátili jsme se tedy z ostrova zpět na pevninu a další zastávkou byl hrad Caernarfon – místo kde byl Charlesovi udělen titul vévody z Walesu. Parkoviště u McDonaldu – zdarma WiFi – vyřízeny pracovní maily a pak procházka k hradu – největší a nejmohutnější na naší trase. Nákup suvenýrů a procházka po městečku.
Aby hradů nebylo málo, odbočili jsme z úzké silničky na super úzkou a dojeli k hradu na skalním útesu – Harlech. Moc hezký výhled na dolní golfové hřiště, procházka dolů pod útes, oběd u Turků – fish a kebab. Sjezd dolů autem po nejužší možné cestičce a pokračování směr Devil´s bridge. Ještě před ním zastávka u stříbrných dolů, ale dovnitř se nám v krásném počasí nechtělo, takže přímo k trojmostí ďábla. Tady jsme poprvé a naposled zmokli – teda spadly asi 4 kapky… Parkoviště u další úzkokolejky – Walesané jsou posedlí vláčky – v každé dědině je muzeum železnice. Procházka k mostům – zleva turniketem jen kousek níže s vyhlídkou na mosty – za libru, vpravo 3,5 libry za procházku k vodopádu – po prudkém břidlicovém schodišti kolmo do díry a na druhém břehu zase serpentinami nahoru – byl jsem opět zpocený jak pes. Ještě kávinka a nanuk a pokračování směr St. David. Po cestě nás ještě upoutala odbočka k vesnici z doby železné. Sice už bylo zavřeno, ale pán z kasy nám dovolil se jít projít zdarma dovnitř. Moc zajímavé, na louce postavené 4 domečky tak, jak stavěli lidé v době železné. Příjemná procházka.
Poslední kilometry (teda míle) jsem už jel celkem na krev, měl jsem řízení za tento den tak akorát. Jenže v Davidovi byl těžký problém s ubytováním – buď plno a nebo předraženo. Tak jsme jeli z města pryč a asi 6 mil dále jsme našli pěkný BaB „35“ v Solvě za 55 včetně snídaně. Ještě nebylo moc pozdě, takže jen rychlá polévka a odjezd zpět k Davidovi. Moc hezké mystické místo – zbytky opatství a největší Waleská katedrála – kolem plno krkavců – jak v hororu od Hitchcocka. Na úplnou tmu jsme počkali v hospůdce hned vedle – ochutnali jsme dvě piva s drakem a pizza chléb. Bohužel však katedrálu neosvětlili, takže trochu zklamání, ale co už… Takže zpět na ubytování a do hajan.
Ujeto 248 mil = 400 km
3. den Bílá sobota 23.4.2011
Ráno jsme se dle předpokladu vzbudili už velmi časně, takže už přes sedmou jsme stoupali po Coast Path po kopečcích na útesy Waleského pobřeží. Moc hezké pěšiny tam křižují pole, louky a samotné útesy – krásné výhledy, spousty různobarevně kvetoucích rostlin plus stovky pobíhajících králíků, kteří tak ranní návštěvu evidentně nečekali… Po více než hodinové procházce chutnala typická anglická snídaně opravdu skvěle. Nechybělo nic, co se od snídaně na ostrovech čeká, akorát kafe udělali s mlékem, takže musela Moňa reklamovat a dostala bez problémů novou. A já měl dvě… Po snídani jsme vyrazili směr jiho východ. Dorazili jsme po nejužších cestičkách na světě až na konec světa. Na konci světa parking za 5 liber a prodejna lístků na lodičky směr ptačí ostrov Skomer. Loď v 8,00 nám vyprodali těsně před nosem, ale stejně měla půl hodiny zpoždění. Po delším přemýšlení – hlavně kvůli počasí – poměrně silně zataženo, vypadalo to na pořádné zmoknutí - jsme nakonec zakoupili lodní lístky (respektive vstupenky na ostrov – lodní lístky se platily až na lodi – trochu řeckým stylem – vůbec neřekli, že se ještě bude něco platit a na lodičce se posílaly peníze z ruky do ruky k výběrčímu a zase výdavek zpět srkze desítku rukou…) Dali jsme krátkou procházku po útesech, počasí se neustále zlepšovalo, takže i naše nálada se stabilizovala. V 9,00 už lodí s druhou v patách (asi záchranný člun) půl hodinová plavba na ostrov. Moňa už po cestě viděla první papuchalky, takže byla nadšená jako dítě… U ostrova se taky koupali tuleni. Na ostrově jsme museli být nějaké 4 hodiny – až odpoledne se začínají turisté zase svážet na pevninu. Takže obcházka celého ostrova – moc zajímavé – spousty druhů ptáků včetně obrovských racků, kteří loví ostatní ptáky a hlavně stovky papuchálků – pozorování z metrové blízkosti, evidentně jsou na lidi zvyklí a nevadí jim jejich přítomnost. Nafotili jsme asi 100 fotek až portrétů těchto krásných zvířat… Samozřejmostí jsou i všudypřítomní králíci různých barev. Nakonec jsme riskli odjezd o loď dříve, než jsme mohli a vyplatilo se – nalodili nás. Před odplutím ještě pozorování a focení koupajících a slunících se tuleňů a opět plavba zpět k autu. Moc hezký ostrov a hlavně jeho obyvatelé.
Naše další zastávka byla Carrow Cross – jediný keltský kříž ve Walesu. Kříž nic extra, ale přilehlý hrad Carrew moc krásný – včetně přílivového mlýna. Moc jsme si ho ale neužili, protože jsme spěchali do jediného waleského vinařství – měli jsme strach, že brzy zavřou… Dorazili jsme opravdu 10 minut před zavíračkou… Takže se štěstím, ale mohli jsme ochutnat asi 20 různých nápojů, které tam vyrábějí – asi 6 bylo klasické víno – klony především z Nového Zélandu, zbytek byly míchačky vína a různých ovocných vín, pak míchačky s whisky, koňakem, baillies atd… Každopádně velmi zajímavý zážitek. Místní vinice je asi 200 metrů dlouhá, 50 metrů široká, obklopená hustými lískami. Po ochutnávce jsme vyrazili dále – směr národní park Brecon Beacons.
První naší zastávkou pokud nepočítám supermarket a nákup chleba a vody byl nejkrásněji položený hrad Carreg Cennen. Byl sice už zavřený, takže jen z povzdálí, ale i tak zajímavá zřícenina. Poté jsme projeli celých parkem napříč – zajímavá krajina, prakticky holá, louky a koně, kopečky a krávy. S krátkou fotopauzou jsme projeli už se stmíváním na druhou stranu. A pak nastaly komplikace s ubytováním… Vše, co jsme našli, byly jen hotely – celkem drahé… Takže jsme kroužili po vesnicích a městečcích a pořád nic. Nakonec nám v jedné hospodě poradili, ať jedeme pořád do kopce a za hřbitovem je prý farma, kde nás nechají přespat. Tak jsme v úplné tmě projeli uzounkou cestičkou, našli nějakou farmu a zeptali se na ubytování. Malý skřítek, který nám přišel otevřít, nejprve říkal, že žádné ubytování není možné, pak ale sondoval odkud jsme přijeli a když poznal, že jsme turisté hned nám nabídl pokoj. Asi už to dělá bez povolení a má strach z kontroly. Říkal, že pokoj bude za 15 minut. Tak jsme pojedli a čekali. Šel jsem najít, odkud neustále řve páv a našel jsme úplně něco jiného… Za stodolou se ozývaly tlumené hlasy, tak jsme šel po nich. A spatřil jsem nevídané – 3 chlapi rodili tele – ale císařem, takže rozpárali krávu z boku a tahali ho ven. Zavolal jsem i Moňu a chvilku jsme vše mlčky sledovali. Pak jsme se rozhodli dle našich možností pomoci – tak jsem se stal prvním Čechem ve Walesu, který asistoval u porodu krávy – byl jsem hlavní osvětlovač. Celé akce se účastnil majitel farmy, jeho syn, soused a veterinář. Za chvíli dorazila ještě druhá veterinářka. Celé břicho rozpárané, avšak tele pořád nechtělo ven – bylo totiž již mrtvé a krom toho defektní – jen třínohé a v podstatě stvůra. Pořád jsme zvětšovali otvor, jeden tahal provazy tele za nohy, druhý tlačil pochvou zezadu… Bylo to trochu jak v pohádce o řepě… Dobrá věc se nakonec podařila, tele bylo venku, ještě komplikované šití – bylo třeba šít jednotlivé vrstvy, takže celkem 4 švy přes půl metru dlouhé. Druhé – prý živé tele zůstalo uvnitř a dle názoru lékařů bude kráva normálně žít a světe div se, prý porodí to druhé mládě v pohodě… Moc tomu nevěříme, ale pravdou je, že jsme krávu byli ráno zkontrolovat a vypadala naprosto klidně a spokojeně žvýkala slámu. My jsme se odebrali ke spánku – opravdu veliký krásný pokoj a ještě hezčí kuchyň a posezení s koženou sedačkou – Saša by řekla „luxus“.
Ujeto
4.den neděle 24.4.2011
Ráno jsme ještě využili naší kuchyně a pořádně se v klidu nasnídali a pak zpět do národního parku Breacon Beacons – našli jsme parkoviště u Waterfall trail – a vyrazili na procházku ke 4 vodopádům. Opět krásně značený chodník, krajina trochu jako v Beskydech, les, potoky, skalky. Našli jsme postupně tři ze čtyř vodopádů, k tomu poslednímu se šlo dostat jen z druhé strany, což se nám nechtělo. Stejně to bylo celkem náročné, protože bylo třeba vždy ke každému vodopádu slézt skoro kolmo dolů po spoustě schodů a pak se zase stejnou příkrou stezkou vrátit na horní okružní chodníček. Celkem asi dvou hodinové procházka, byli jsme tam skoro sami, počasí jak v Itálii. Po zpáteční cestě už jsme potkávali celkem davy – evidentně se sem vydávají Walesané celkem ve velkém s celými rodinami. Jediný velký nedostatek – vůbec žádná možnost občerstvení. A tak jsme hned z parku vyrazili do nedaleké jediné palírny whisky v zemi. Jmenuje se Penderyn – je 10 let stará. Absolvovali jsme prohlídku s průvodkyní, jako všude v palírnách – výklad plus malá ochutnávka. Zajímavé je, že destilují jen jednou a výsledný produkt má dle řady přes 50 procent alkoholu. Na náš vkus to bylo až moc „lihové“ – jak z Těšína…
Další naše cesta vedla ještě trochu „proti srsti“ – na poloostrov s údajně nejkrásnějšími plážemi ve Walesu. Opět uzounké silničky, docela provoz – všichni mají volno, je nádherné počasí, takže naprosto plno. Byl celkem problém najít nějakou hospůdku na oběd, nakonec sice posezení s krásným výhledem, ale jídlo nic moc a pěkně drahé. Poté procházka – byla by hezká, ale ne s těmi davy jak na Václaváku… Výhledy na „přílivový ostrov“, na širokou písečnou pláž a okolní moře. Vše OK, ale těch lidí… Takže jsme se pakovali. Po cestě ještě kávinka a zmrzlinka v hezké hospůdce – super mají systém objednávek – musíte jít k baru, tam prostudovat jídelní lístek, objednat si, pak dostanete vařečku s napsaným číslem a jdete si sednout. No a každou chvilku vyběhnou číšnice z kuchyně a volají čísla. A kdo má správnou vařečku s odpovídajícím číslem dostane oběd. Takže kdo neumí anglicky, nemá šanci se najíst. Každopádně zmrzlina byla naprosto úžasná.
Cestou do hlavního města Cardiffu jsme ještě navštívili dva hrady – Coch – středověký zámeček, na kopci, zajímavý ale nic extra zajímavého. Zato druhý – Caerffily – naprosto úchvatný, asi nejhezčí, který jsme viděli. Bal sice problém ho najít – leží v úplné nížině utopen uprostřed města, ale je super nádherný – obklopen vodní plochou, dostali jsme se dírou v plotě i do areálu – opravdu fotogenický… Pak už jsme fičeli do centra velkoměsta – hostel jsme měl vytipován, měl být v těsné blízkosti nejslavnější arény pro rugby ve Walesu – opravdu jsme jej poměrně bez větších problémů našli – i parkovat se dalo o víkendu přímo u něj. Cena velmi přijatelná – dvoják s příslušenstvím na chodbě, dali jsme polévku a vyrazili do centra. Město nic moc, pár úředních budov, celkem hezký zámek s hradbami se sochami zvířat, pak pivko v hospodě pro buzíky – hlavně pro Moňu zážitek na celý život. Při hledání nějaké další vhodné hospůdky trochu rozpory, ne příliš povedený večer, tak jsme dali jen jedno po cestě na hostel a na kutě.
5.den Velikonoční pondělí 25.4.2011
Ráno po snídani, mimochodem velmi slušná, jsme již vyrazili směr Anglie. Ještě po cestě jsme hledali nějaký zajímavý orloj v , ale nenašli. Zato jediný dochovaný římský amfiteátr v Caerllionu ano – aréna nic moc, ale zato hezky nachystána pro prohlídky. Zato místní muzeum v areálu římských lázní opravdu unikátní – uprostřed bazén s 3D plavajícími postavami, krásně zpracované krátké filmy o lázních a sportu, velmi názorné, stručné, krásná angličtina. Rozhodně doporučuji pro každého. Ani v Itálii či Turecku tak milou expozici nemají. Pak ještě krátká zajížďka na sever – do hor, kde se těžilo v první polovině 20. století uhlí. Navštívili jsme důl Big Pit – jeden z nelépe zachovalých. Platí se pouze parkovné, prohlídka dolu včetně fárání je zdarma (mimochodem stejně jako předchozí římské muzeum). Nafasovali jsme lampy a olověnou skřínku s plynovou maskou, museli odevzdat vše, co má baterie – takže celá skupina 25 lidí naházala hodinky, mobily, foťáky, kamery i klíčky od aut do jednoho pytle a mohli jsme výtahem sjet do dolu. Příjemný pán nás provedl, měl klasický anglický suchý humor, místy trochu divný přízvuk, ale šlo to. Po vyfárání asi po hodině nastala operace rozebírání všech cenností – na všechny se nakonec dostalo…
Poslední povinná zastávka ve Walesu Tintern abbey – zřícenina kláštera – opět turisticky naprosto geniálně podchycená, včetně všeho, co si turista může na výletě přát. Trochu problém akorát s cenami oběda v restauraci, ale to se v tak exponovaném místě dalo čekat. Tak jsme raděj vjeli do města, prohlédli si poslední Waleský hrad a dali si Fish and Chips také away. Trochu moc mastné, Turci dělají lepší, ale co už…
A to už jsme opustili Wales a cestou na letiště ještě našli druhou největší starověkou památku ostrovů – hned po Stonehenge – obraz koně na louce, celá postava zvířete je vyrytá do křídového útesu, zajímavé je, že vůbec odnikud není kůň pořádně vidět (kromě letadla nebo balónu) a proto je dodnes záhadou, proč jej vlastně prehistoričtí lidé udělali. Parkoviště je asi kilometr daleko, pak příjemná procházka po louce až ke koni, nahoru ještě k bývalému prehistorickému sídlišti – jen obranný val na vrcholku kopce. Pak jsem sjel autem dolů, Moňa se ještě pokusila udělat fotku z údajného hrobu draka, kterého zabil svatý Jiří, ale ani odtamtud to vyfotit nešlo…
No a teď už urychlený přesun směr Londýn / Luton airport, rychle odevzdat auto – pečlivě si přebírali, kontrolovali stav i benzín, dokonce i případné škrábance kolem dokola. Nato už přesun busem zpět k terminálu a čekání na odlet do Polska. Let i cesta domů autem bez problémů. Celkově bych celý výlet hodnotil velmi vysoko, bylo tam spousta zajímavých věcí, příjemní lidé, krásné středověké hrady, výstup na Snowdon, dokonalé počasí, prostě super akce.
